Zdá se, že České aerolinie (ČSA) po letech skomírání skutečně ve stávající podobě končí. Nabízí se otázka, zda bude značka zachována po převzetí jejich "konkurentem" Travel Service (TVS), ke kterému zřejmě celá transakce směřuje. Pro Korean Air jsou ČSA momentálně příliš "horký brambor". Nic nenasvědčuje tomu, že by se Korean chystal v Praze v blízké době vybudovat svůj středoevropský hub, jak byl jeho kapitálový vstup do ČSA v roce 2013 vykládán.

Pokud by přesto měl s aerolinkami nějaké plány, bude mu předvídatelnějším a kompetentnějším partnerem privátní TVS než český stát. Pod TVS bude zachována nálepka národního dopravce, třebaže výhody z toho plynoucí se budou v čase snižovat. Ostatně, vrabci na střeše si štěbetají, že šéf TVS už v ČSA nějaký ten pátek za oponou úřaduje a je mu ochotně nasloucháno.

Dopadne-li to takto, podaří se vlastníkům TVS majstrštyk. Dostanou se k ČSA elegantněji, než plánovali v roce 2009 (a byli odmítnuti). Již v průběhu roku 2013 přitom TVS ovládl charterovou dopravu, když převzal charterový business ČSA výměnou za stažení všech stížností komplikujících privatizaci ČSA. V Korean Air může TVS získat silného mezinárodního partnera, ke kterému by se sám obtížně dostával. Jako bonus se TVS přiblíží cennějšímu aktivu - ruzyňskému letišti začleněnému do Českého aeroholdingu. Za situace, kdy jako zachránce ČSA vytrhne státu pomyslný trn z paty. Přidejme ještě množící se úvahy o kapitálové injekci ze strany stávajících vlastníků. Pokud by k ní došlo, dostane TVS ČSA na zlatém podnose a z ČSA se stane učebnicový příklad selhání státu jako vlastníka[1].

V ČSA si pak TVS může do budoucna diktovat podmínky restrukturalizace. TVS ČSA příliš nepotřebuje, pokud mají být aerolinky v nějaké podobně zachovány, stane se tak dle jeho scénáře. Aktuálně tolik populární komentáře o ČSA jako o "aeroklubu" stejně naznačují, že stát už na ČSA rezignoval a soustředí se na ruzyňské letiště, kde jde o mnohem víc.

O příčinách trpkého konce ČSA se napsalo mnohé. Zmiňme ty nejpodstatnější, od kterých se odvíjejí ty subtilnější. Klíčový problém tkví v osobě vlastníka. Stát ze své podstaty nemůže být kompetentním majitelem. Je to "hromadný" vlastník sdružující shluk nesourodých parciálních zájmů, mnohdy neekonomické povahy. Stát plánuje ve volebních cyklech a nedisponuje (obzvláště v českých podmínkách) manažerskou kvalitou. Výsledkem jsou časté změny ve vedení státních firem, mnohdy chaotické obraty a překvapení, nedostatek času na implementaci zásadních změn, všudypřítomné politické tlaky, s tím související nedostatek odvahy k realizaci nepopulárních opatření, neznalost a velmi často i nezájem jednotlivých zástupců vlastníka.

Časté organizační změny přitom nezasahují pouze vrcholový management, ale postihují také "zdravé jádro" středního managementu, které by mělo zajišťovat elementární stabilitu firemního organizmu, kontinuitu a předávání zkušeností. Nekompetentní zásah shora rozkývá celou strukturu podniku a nezřídka spustí lavinu odchodů, které firmu trvale poškodí. Privátní vlastník bývá při plánování organizačních změn a jejich následků uvážlivější.

Nestabilita systému s sebou přináší neschopnost koncepční práce a strategického myšlení. Ztrácí se schopnost správně číst trh a vůle, na jeho změny reagovat. Chaos je tím větší, čím větší je dynamika odvětví, ve kterém firma podniká a míra její tržní nevýznamnosti. Proto může snad státní vlastnictví nějakou dobu fungovat v Budějovickém Budvaru, avšak selhává v odvětví tak turbulentním, jako je liberalizovaná letecká doprava se svým homogenním produktem. To není prostředí, kde by mohl uspět vysloužilý politik nebo smečka bankovních úředníků.

Státní firma má svou specifickou podnikovou kulturu. Obzvláště firma, která v podstatě téměř celou svoji historii operovala na uzavřeném trhu a není zvyklá na větší konkurenci. To plodí v první fázi konfrontace s novou realitou přehnané sebeuspokojení. Firma, resp. vlivové skupiny rozmístěné ve všech významných částech společnosti, ví nejlépe, co zákazník chce, nebo lépe, co má chtít. Věci se dělají, jak se dělaly vždycky. V případě ČSA mnoha dlouholetým zaměstnancům nechybělo sepjetí s firmou a "srdíčko", nicméně postrádali odstup a kritické myšlení. Bohužel vnější prostředí se mění mnohem rychleji než firma sama, což má pro podnik fatální následky, zvlášť tváří v tvář nově vznikající agresívní konkurenci. V další fázi střetu s realitou proto přichází údiv, ochromení, následuje chaos a konečně finální rezignace.

Nově příchozí na trh to má v tomto ohledu jednodušší. Investor pečlivě studuje trh, jeho potřeby, trendy a příležitosti. Hledá díru na trhu. Dívá se a vidí. Identifikované příležitosti přizpůsobuje svůj obchodní model. Je menší, hbitější, agresívnější, nabízí něco nového. Na rozdíl od tradiční firmy, která ví, co nejde, nově příchozí hledá to, co jde. Je pro něj snazší se vymezit vůči tradičnímu, těžkopádnému hráči, který s sebou táhne historický balast. Nováček není tak čitelný jako tradiční hráč, proto se na jeho kroky obtížněji reaguje. Pokud je ovšem vůbec ochota a schopnost reagovat. Většinou se tak děje pozdě a s mnoha přehmaty. Mimochodem, nenapadá vás určitá paralela se situací na českých železnicích?

Tradiční hráč nese historickou zátěž, která ovlivňuje jeho náklady a limituje tak cenovou politiku. U ČSA to byly mzdy, zejména leteckého personálu. Ještě na počátku roku 2005 se odbory zuřivě bránily přistoupit na navýšení mírnější, než jim bylo zaručeno předchozími dohodami. Postupem času přicházelo vystřízlivění, jak se situace ČSA zhoršovala. Kdyby měly ČSA možnost projít řízeným bankrotem jako většina velkých amerických aerolinií, mohly se této zátěže zbavit. Krátkozrakost odborů a neochota k rozumné diskusi má tedy na konci ČSA také svůj podíl. Otázka ovšem je, zda by samotné snížení nákladů firmu zachránilo. Obáváme se, že nikoliv. ČSA postrádaly relevantní strategii, bez ohledu na to, kolik formálních materiálů se ve firmě vytvořilo. Přínosné projekty přišly pozdě nebo se je nepodařilo zrealizovat a odumřely[2].

V záchranu ČSA v podobě v jaké je známe, už dnes věří málokdo. S koncem ČSA však, tradicionalisté prominou, svět nekončí. V dnešní době otevřeného nebe Česká republika národní aerolinky nepotřebuje. V Maďarsku se po pádu Malévu také nestalo nic dramatického. Navíc pro "legendu" je lepší rychlý konec, než další nedůstojné umírání. Spíše se zamysleme nad tím, který se zbývajících státních podniků je na řadě nyní a zda daňové poplatníky konec ČSA nepřijde ještě draho.

Pozn.: Autor komentáře, Michal Kusák, byl zaměstnancem ČSA v letech 2005-2007


 

[1] Stát jako koncový vlastník, bez ohledu na struktury, přes které vykonává svůj vliv.

[2] Příkladem může být myšlenka přechodu na holdingové uspořádání, které by zprůhlednilo nákladovou strukturu a zefektivnilo podnikové procesy. Nápad přišel cca o 10 let později a v době těsně před odprodejem dílčích aktivit.